Nahá na plovárně

Letní povídka pro Víkend MF DNES .....................................................................................................................

Část první – Bílé nic

Je vedro. Sedím v převlékací kabince na plovárně a v tašce lovím vršek od plavek. Po holých zádech mi mezi lopatky stékají kapky potu. Čelo, ruce i prsa mám vlhké a lepkavé. Připadám si špinavá, tlustá a tak trochu šílená. Z venku se ozývá křik a smích malých dětí, těch větších i již téměř dospělých, výchovné záchvaty rodičů, šplouchání vody a hudba, která má u návštěvníků koupaliště nejspíš navodit pocit pohody. Pokud tak tomu opravdu je, v mém případě to určitě nefunguje.

Konečně v batohu nahmatávám to, co jsem hledala, a vytahuji bílou hromádku „ničeho s provázky“. Při pohledu na ni se orosím ještě víc. Nacpat do tohohle má objemná ňadra tak, aby nic nevypadlo, bude docela fuška. Měla jsem si vzít jednodílný plavky, proletí mi hlavou, když rozmotávám šňůrky, které se spletly dohromady spolu s těmi na spodním dílu plavek. Nakonec se mi to přece jen podaří, odděluji oba kusy toho koupacího zázraku od sebe a svazuji si pod prsy první dva špagátky. Tak, to bychom měli, teď to celé obtočím kolem svého těla a malé bílé trojúhelníky umístím přes ňadra. Velké tmavé bradavky přes látku neprosvítají a moje plné trojky ve tvaru kapky vykukují po stranách jen trochu, jakmile přes ně plavkovinu lehce roztáhnu. Uvidíme, jak to bude vypadat, až skočím do vody.

Sundávám si sukni a kalhotky, strkám vše do ruksaku a na pravém a potom i levém boku si svazuji další tkaničky. Rezavé jemné chlupy mého přirození se derou ven po stranách plavek jako tráva v mezerách mezi dlažebními kostkami. Měla jsem si je zastřihnout, oholit, měla jsem je zneškodnit. Jsem pitomá. No co, nepřišla jsem sem na soutěž krásy ani lovit chlapy. Přišla jsem se zchladit. Skočit šipku a ponořit svoji rozpálenou hlavu do chladivé vody s chlorovým zápachem. Dát si pár délek bazénu z jedné strany na druhou a zase zpět. A přečíst si pár kapitol v knize ukrytá ve stínu stromů.

Část druhá – Matky s jejich spratky

Hned jak opustím kabinku a vyjdu betonové schody k bazénům, je mi jasné, že stín budu hledat velmi obtížně. Kam až oko dohlédne, všude je deka na dece a tělo na těle. Pod keříky a zakrslými stromky jsou schované matky se svými spratky nebo tlouštíci spící s ručníkem na hlavě.

Pomalu procházím po rozpálené trávě, bosá, s botami v rukách a s batohem na rameni. Vyhýbám se klučinovi na zelené dece, který se dloube v nose a pak si se zájmem prohlíží to, co se mu podařilo vytáhnout. „Co to děláš?“ ptá se ho ženská ležící vedle něj, nejspíš jeho matka. Ruku si drží před obličejem, aby jí slunko nesvítilo do očí. To se musí ptát? Copak není více než jasné, co dělá?

Přeskočím dva prázdné, lehce zmuchlané ručníky a obejdu dalších asi tisíc prázdných dek. Pak narazím na keř, na jehož straně odvrácené od bazénu je rozložená pouze jedna velká osuška. Sedí na ní žena zhruba mého věku a u jejích nohou se batolí přibližně roční holčička. Přestože rozeklané větve poskytují dostatek stínu, má dítko na své velké hlavince růžový plátěný klobouček s drobnými fialovými kvítky. Možná fialky. Nebo nějaké úplně vymyšlené fialové kytky.

„Dobrý den, mohu si vedle vás položit deku?“
„Jistě,“ přikývne žena s úsměvem.

Na to, jak nesnáším koupaliště a lidi, co na koupaliště chodí, musím uznat, že vypadá sympaticky. Dítko se rozverně zavrtí a vesele zahýká. V koutku úst se mu objeví drobné bublinky slin. Přijde mi to rozkošné i směšné zároveň.

Na zemi rozložím lehkou modrou látku, kterou používám na ležení i utírání, kolem krku si pověsím plavecké brýle, batoh schovám ke kořenům keře a vyrážím k bazénu.

Část třetí – Mlíkárny

„Nazdar, kotě,“ pokývá na mě pubertální mladík s velkým uhrem na nose.
„Co blbneš, vole,“ dloubne do něj druhý, který stojí vedle něj a opírá se o zábradlí.
„Co by, je to dobrá roštěnka, ne? Podívej se na tu její prdelku. A ty kozy. To sou dobrý mlíkárny.“
„Dyť je stará.“
„Tak bych ji otočil, ne?“ zařehtá se kluk s beďarem.
„To je dobrej plán, ale co bys pak měl z těch jejích koz?“

Oba vyprsknou smíchem. Blbečci. Mám sto chutí je kopnout do kulí. Nejdřív toho s jebákem a potom toho druhého s křivými zuby a velkýma odstátýma ušima. Protože je mi ale úděsné horko, vykašlu se na to, vykašlu se na ně.

Chodím kolem skokánků a vybírám si ten, ze kterého bych mohla skočit do vody, aniž bych přistála někomu za krkem.

Lidí je tu k posrání. Strkají se a plácají kolem sebe, jako by ani neuměli plavat. Jiní se drží u kraje a povídají si, nebo se, stejně jako ti dva výrostci, opírají o zábradlí a pozorují dění kolem. Slečinky se hihňají, rukama si pročesávají vlasy a vypínají svoje ploché hrudníčky v naději, že tak budou mít přece jen trochu ženské tvary. Smysl toho jejich poflakování u bazénu mi uniká, stejně jako mi unikal vždycky. Koho si myslí, že tady potkají? Životní lásku?

Plešatý chlapík s chlupatými zády odplaval ke schodkům, čímž mi uvolnil místo ke skoku. Nakláním se přes okraj bazénu, nabírám do brýlí trochu vody, pak ji zase vylévám a brýle si nasazují na oči. Vylézám na skokánek a... skáču.

Část čtvrtá – Ach, voda

Voda je krásně chladivá. Otevře se jen pro mě a pohltí moje zpocené a rozpálené tělo. Přelije se mi nejdříve přes prsty na rukou, pak paže, hlavu, šíji, ramena a záda. Jako poslední pod ní zmizí moje chodidla. Oči mám zavřené, přestože mám brýle. Je to reflex. Vždycky je mám při skoku zavřené. Nevnímám nic jiného než mokrý chlad, co mě objímá a laská na kůži.

Už je mi dobře. To posraný vedro už na mě nemůže.

Otevírám oči a dávám si pár temp pod hladinou. Jedno, druhé, třetí… Vidím modro a svoje ruce, které se přede mnou objevují a zase mizí. Občas zahlédnu i jiné návštěvníky bazénu či alespoň jejich ponořené části. Voda je pro ně jen něco, co je zchladí. Pro mě je to přítel. Moje chybějící součást. Kdykoliv jsem v ní, splynu s ní a ona splyne se mnou. Jsme jedno.

Jsem už skoro na druhé straně bazénu, když mi dojde vzduch a musím se vynořit. Nadechnu se a znovu potopím, abych mohla udělat otočku, odrazit se ode zdi a vydat se zpět na druhou stranu bazénu. A pak už se moje mokrá rezavá hlava objevuje v pravidelných intervalech nad hladinou a pod ní, mizí do hlubin a zase se noří ven a tak pořád a pořád dokola. Nádech, potopit, tempo, výdech, vynořit, nádech, potopit, tempo, výdech, vynořit…

Část pátá – Nahá na plovárně

Když se po asi půl hodině intenzivního plavání přece jen unavím, namířím si to ke schodkům. Jsou to silnější zahnuté bíle natřené trubky, které jsou na dotek trochu drsné. Chytím se jich a šprušli po šprušli vystupuji ven z bazénu.

Na vyhřátém betonu si protahuji unavené svaly. Takové malé cvičení po akci, malé cvičení po velké akci. Ždímám si vodu z vlasů. Až teprve nyní si všímám lidí kolem, kteří si mě se zájmem prohlížejí. Po tvářích se jim rozlévá udivený výraz. Ne, není udivený, je pobavený. Uculují se a zakrývají si ústa dlaněmi. Co se to tady děje? Proč na mě tak divně zírají? Co čumíme?! chce se mi křičet. To je přesně ten důvod, proč na plovárnu chodím nerada. Člověk tady nemá soukromí. Pořád ho někdo pozoruje, okukuje a soudí.

Ještě jednou si pročísnu vlhké vlasy, smotám je do drdolu, který se hned, jak jej pustím, rozpadne, a sjedu dlaněmi dolů k ňadrům, abych si upravila bílé trojúhelníky mého „nic s provázky“.

A pak mi to dojde. Už je mi jasné, proč jsem středem pozornosti. Už vím proč.

Sklopím zrak dolů, aby zapátrala níže u pasu. Nejen, že tam „nic“ není, „nic“ nenajdu ani pod pasem. Nemám plavky. Nemám plavky. Ani nahoře ani dole. Ty skvělé šňůrky se musely rozvázat. Nebo se plavky po namočení trochu roztáhly a sklouzly. Alespoň v případě kalhotek by to bylo možné. Ve skutečnosti ale není vůbec důležité, jak k tomu došlo. Na mé současné situaci to nic nemění. Jsem nahá. Jsem nahá na plovárně.

Rudnu jako rajče, zakrývám si klín a prsa mokrými pažemi a očima pátrám po plavkách u dna bazénu. Cítím se trapně a je mi zle ze všech těch lidí kolem, kteří se mi teď již neskrývaně vysmívají.

Pitomci. Smát se cizímu neštěstí, na to je užije.

„Tohle je asi tvoje, ne?“ ozve se pobaveně za mnou.

Otočím se. Stojí tam klučina s uhrem a natahuje ke mně svoji vyhublou pihovatou pracku s oběma kusy mého plavacího oděvu-neoděvu. Vedle něj stojí ten druhý usmrkanec a utírá si slzy, které se mu objevují v koutcích smíchem zúžených očí.

Ale co… Kašlat na ně na všechny. Spustím ruce podél těla, vypnu se a hrdě zvednu hlavu: „Ne, proč myslíš?“

A pak si to pomalými kroky namířím k dece.

autor fotografie: allnightavenue, sdíleno pod licencí: CC