Nevíte, jak nakrájet cibuli?

Nesnáším krájení cibule. Naprosto. Bulím jako malá holka a nemůžu otevřít oči. Prstama zkoumám situaci, opatrně zařezávám nůž do té zlotřilé zeleniny. Chvilka napětí, křehké křupnutí, klepnutí ostří do prkýnka. Uf, podařilo se.

Prsty mám všechny.

A pak znovu a znovu, dokud to jde, dokud je potřeba.

Můj muž se vždycky přijde podívat, co že „ se to v té kuchyni děje“ . Opustí vyhřáté pracovní místečko ve výklenku obývacího pokoje a s pobaveným výrazem vyrazí na kontrolu oné ženštiny (čili mě), co běžně (tak) sprostě nemluví.

„ Nechceš pomoct?“ ptá se a já vím, že to myslí upřímně.
„ Ne,“ nehodlám se vzdát. Jsem přece bojovnice! Mrkám a zkrápím skla brýlí, líce i podlahu slzami.

Nechá mě o samotě, co mu zbývá. Jen se na mě shovívavě podívá a lehce zavrtí hlavou.

Zkoušela jsem různé fígle:

• Vyplazovala jsem jazyk a chtěla na něj zachytit štiplavé částečky.
• Pořídila jsem si ostrý nůž, tak ostrý, že je až s podiven, že jsem ho při své (ne)šikovnosti doposud nepotřísnila svojí krví. Zajede do slupek téměř neslyšně a výborně padne do dlaně.
• Zkoušela jsem ji krájet pod tekoutí vodou, lehce zmrzlou i s nataženýma rukama.
• Zkoušela jsem ji krájet rychle, hodně rychle... stejně jsem ji nestihla dorazit dřív, než mi zvlhly tváře.

No smůla. Asi je údělem kuchařů a kuchařek trochu si u vaření pobrečet.

Nebo máte nějaký osvědčený tip?